Pravděpodobně naše dítě potřebuje mít pocit bezpečí. Tento pocit je u dětí nejběžnější. Dítě má přes den spoustu zážitků, některé z nich jsou nepříjemné. Pak se probudí ve tmě, má divoké sny a bojí se. Jediné místo, které je pro ně uklidňující je u mámy a táty. Není to nic neobvyklého. Určitě si na to sami z dětství vzpomeneme, kde jsme se cítili nejlépe.
Kvůli bezpečnosti dítěte je dobré mít postýlku s dítětem alespoň do jednoho roku v ložnici. Pak bychom je ale měli naučit spát ve svém pokojíčku. Pokud jsme ho brávali do své postele, třeba když bylo nemocné nebo neklidné, zadělali jsme si na menší problém. Naše dítě se s tím, že nebude ležet v naší posteli, nechce smířit a vyžaduje společnost na celou noc nadále. Každou noc stojí na prahu ložnice a chce mezi nás. Co my na to jako rodiče? Umožníme mu to? Máme ho přece rádi. Jak můžeme vědět, jestli je to správné a jestli své dítě moc nerozmazlujeme? Co když si na to naše dítě jen zvyklo a jak ho to odnaučíme?
Podle výzkumů z toho každé dítě vyroste a přestane se bát.Pokud však dítě v noci přichází s pláčem, je dobré mu občas toto přenocování dovolit, a to až do tří let věku dítěte.
Co se týká našeho pohodlí, to už je jiná věc. Pokud se naše dítě moc roztahuje a kope okolo sebe, stává se, že jsme permanentně nevyspalí. Pak by bylo pro všechny nejlepší dítě přesvědčit, aby spalo ve svém pokojíčku. Můžeme si vzít na pomoc nového plyšového kamaráda nebo nechat v noci rozsvícenou lampičku a pootevřené dveře. Můžeme se zkusit natáhnout v pokojíčku vedle postýlky a být s dítětem, dokud neusne. Můžeme se střídat. Jestli se nám to povede a jak dlouho to bude trvat, záleží jen na naší trpělivosti a vynalézavosti.
Nejjednodušší radou, jak předejít této situaci je odmalička ho učit, kde má své místečko na spaní, odolat a vůbec ho nenechat spát vedle sebe.
